Determinativy (neboli taxogramy či významové znaky) vymezují třídu nebo oblast významu, do něhož dané slovo náleží. Determinativem se tedy rozumí obecně znak, který pomáhá objasnit význam slova.
Determinativ nemá zvukovou hodnotu a tím pádem se nezaznamenává v transliteraci. Také nemusí být vždy vypsán. Jedno slovo může mít více determinativů (potažmo jeden determinativ složený z více znaků). Pomáhá nám utvořit si obecnou představu o významu slova. Velice často se determinativy vynechávají.
Pomocí determinativu můžeme také od sebe odlišit dvě různá slova, která se píší stejnými zvukovými znaky (fonogramy).
|
iAw starý, stařec
|
iAw vzývání, chvála
Jedno a totéž slovo se může mnohdy napsat s různými determinativy, nebo dokonce se může zapsat úplně jinak pomocí jiných fonogramů, ostatně jak je tomu i v moderních jazycích.
Determinativ napomáhá například oddělovat od sebe slova v textu, protože jak už jsme si řekli, Egypťané nenechávali mezery mezi slovy.
Znaky sloužící jako determinativ
Znaků, které mohou sloužit jako determinativ, je velké množství. My jsme ale vybrali přes třicet nejobvyklejších, které nám postačí. Naleznete je v doprovodných tabulkách.
S přibývající praxí budete poznávat nové a nové. Valnou většinu determinativů pak naleznete v samotném Gardinerově seznamu znaků. Ostatně každý hieroglyf teoreticky může sloužit i jako determinativ sám o sobě za nějakou určitou skupinou fonogramů.
Mnohé determinativy vypadají stejně jako některá slova a pak je na první pohled od sebe nerozlišíte. Například zájmeno „já, můj“ se napíše pomocí znaku
|
(pak znak přibírá transliterační hodnotu, tedy .i). Stejný znak využívá například slovo „písař“
|
, kde se ovšem v transliteraci slova (sS) znak sedícího muže už neprojeví.